SVĚTE: na Blog.cz

Teo nepřišel.

Jsem z toho nešťastná.

Dám si teplou vanu a bude mi líp.

Ne, nebude.

Teo nepřišel.

Nepřišel ani Jakub (nebo jsem ho neviděla, lidí byla příšerná spousta jako pokaždý), ale ten pak zavolal.

Teo nemá mobil.

Achjó.

(Líbí se mi verčin kamarád ale je to pš! přísně tajný. Nedostal se do tý plzně z čehož jsem samozřejmě smutná. ale dostane se v březnu, protože pán bůh ví stejně jako já moc dobře, že si ho vemu za muže.)

Měla jsem akvarijní rybku. Krásnou.

Teo hlavně si jí oblíbil.

Řikali jsme jí nýo.

Pak jsem přišla domů. Se zelenou igelitkou plnou rohlíků, šunek a koblih. Večeře.

Volám: Teo! Kamaráde! Teo!

Ozve se: jó, hned.

Volám: Pojď, nabaštíme se! Nejparádnějc v tomhle měsíci. Mam to totiž moc dobře promyšlený, hele!

Hážu rohlíky na stůl.

Volám: čerstvý rohlíky, koukej, máslo k tomu, no jé, a čokoládový koblihy, co stály jenom devět kaček jedna! Pojď už!

Ozve se: ale jó, čekej

Jdu tam. Za roh a za další roh. Dveřma se schodem do pokoje.

V pokoji na zemi papír.

Divně barevně pošpiněnej.

Teo má na čele červenou čáru.

Na papíře se bezmocně plácá moje akvarijní rybka, až je mi to k pláči. Tak pláču.

Teo, Teo, ty blbe, co to zas vyvádíš?!?

Snažim se jí chytnout, ale je ryba kluzká a rychlá, nejde to. Už jsem celá od vodovek.

Teo: umění, vole, ne?

Skočim na něj. Biju ho. Blba.

Rybka umřela.

Teo se sbalil. Dlouho, dlouho jsme se hádali. Posmíval se mi. Blb. Ošklivě se mi posmíval. Mrzelo mě to.

Rozbila jsem skleničku. Ne vzteky, ale omylem.

Teo: co hysterčíš? Můžeš se kurva prosimtě uklidnit?

Povídám: dokéla! Dokéla ale jako! To bylo vomylem dokéla. Dyťs to viděl, ne? Tys nikdy nic nerozbil?

Teo: rozhodně jsem toho nerozbil tolik, jako ty.

Já: kecáš a co. A trhni si. A zmiz.

Teo: moc rád. Nevěděl jsem, že takle hysterčíš.

Já: zmiz

Teo: a vůbec. Krávo.

Já (bulim jak malá a vypadám hodně ošklivě): Tak mi aspoň neřikej krávo když mě taklenc trápíš naschvál zabils mi rybu mojí jedinou rybu kamarádku zmiz už jdi myslela jsem že jsme kamarádi

Teo: prosimtě dejchej vole. Dyť ty se tim ještě zadusíš jak jsi jedovatá. No ty pyčo.

Směje se mi.

Tahám ho za triko a za vlasy.

Teo: pusť kurva? Jako co ti je? Jsi vadná vole. Cvoku. Kurva. Já na to nemam.

Já: Blbe blbe blbe

Teo: Pusť mě ať už teda můžu jít

Odejde. Nepráskne dveřma. Má v hlavě jasno; jsem šílená, jsem vůl, jsem ubrečená růžová hnusena.

Ale to neni konec, žejo. Pak je mu to líto. Je to taky můj kluk a věci mu jsou líto. No jo. a vůbec. Ale s tou rybou to byla pitomina. Hlavně že jsem jí pak já musela splachovat. Frajer.

Celej den na to myslim. Myslim na to, jak doufám, že se vrátí a že mu plivnu do obličeje, až se vrátí, ale moc dobře vim, že mu ani náhodou do žádnýho obličeje neplivnu, akorát ho obejmu a zeptám se: nejlepší kamarádi kamaráde? A on řekne: no tyvole jasně že! A nasednem k němu do auta a pojedem někam do lesa smotat bavlnkový pavučiny mezi stromy a vymejšlet, jak ošidit svět.

A celej den tim ma zkaženej, protože vim, že se to stejně nestane a že když už se možná vrátí, tak bude děsně uraženej a já ho budu muset odprošovat a pozvat ho na minimálně čtyři skleničky vína, a to najednou, aby na ně mohl prstem zahrát nějakou melodiji.

Taky myslim na to, že se třeba vůbec nevrátí a já už ho nebudu moct odprosit, protože za to jsem za á moc nafučená a za bé on nemá telefón a bydlí v autě, takže je suma sumárum nonstop nedostupnej. Ha.

A vyměnim si pár zdvořilostních ahoj s lidma kolem, plkám o ničemných nicotnostech a dělám: nó, to mě fakt míchá, nojó, kejvu hlavou, ale stejně přemejšlim furt vo tom samym. A jedu domů tramvají, co na přechodech drní crrr crrrrrr crrrrr a polyká a zas vyplivuje lidi, no kolotoč. V tramvaji starej pán s holí, ale já se zas stydim se ho zeptat, jestli nechce pomoct. A myslim na Tea, že by mu nejen pomoh, ale ještě mu dal tetování ze žvejkačky nebo tak něco.

To je vám hustej kluk. Vážně.

A teď to hlavní, důležitý: odemykám domovní dveře, zelený, s nápisem A-Z jako Antonín Zedník. A něco je jinak. Nevysvětlitelně jinak. Ne, jakože Teo na mě bude čekat nahoře v kuchyni nebo za dveřma na chodbě. Jinak jinak.

Tak jdu po schodech. A to už je všechno divný fakt nápadně, jakože všechny dveře jsou přiotevřený, těsně, než kolem nich projdu, to se pak zaklapnou. A plyšový lvíče má mojí náušnici. Ha.

A vchodovej klíč mi nefunguje. Na dveřích jsou nalepený stránky učebnice anatomije. Divný. Ale zas u nás ne tolik.

Pak někdo vyjde ze zdola a jde nahoru. Divný, protože nahoru z jinejch bytů nikdo moc nechodí. Ale jak řikám, ne zas tak moc divný.

A je to Teo.

Chytá mě za ruku, stojim a koukám jak puk. He?

Něco jsem koupil.

Co?

Dům.

He?

Tenhle. Teď je můj.

Co blbneš?

No fakt. A promiň.

A ještě něco.

Odemyká dveře nějakym cizim klíčem a mě to z nějakýho důvodu šíleně štve. Do toho zámku patří doháje MŮJ klíč! Teo!

Co je?

Co se to děje?

Počkej.

Čekám. Vede mě. V hale visí prádelní šňůra, na ní vystřižený obličeje z časopisů.

Teo?

No?

Co se děje? Fakt!

Čekej řikám.

A pak je tam ta socha. Ta, jak je u dana na mělníku.

Koukej, tu jsem ti koupil. Místo rybky. Promiň ještě jednou.

To byl panejo sen.

Přespříšerně se nudim.

Neumim se nudit.

Neumim se postivě a kvalitně nudit.

V podstatě neumim poctivě a kvalitně ani abecedu.

Co bude dál?

Pohádka.

Poslouchejte poslouchejte, všichni dobře poslouchejte:

V malym, ale ne až tak úplně malym městečku žil, byl, mluvil, snídával a i večeřel jeden malej kluk. Jenom tam neodbědval, obědval v jednom většim městě, kde byla i jeho základní škola a kde bydlelo trochu jeho kamarádů. Ten kluk se jmenoval emil, ale každej kolem se mu za to jméno smál, a tak si nechal řikal Bořivoj.

Bořivol hrál na kytaru a snil, že jednou bude stejně drnej kytarista, jako ten černej pán z plakátu v pokoji na stěně jeho bráchy. Jenomže mu to vůbec nešlo. Řikali: Máš na to ještě moc prťavý a slabounký prsty! Ale to on jim nebaštil, na něm nic slabounkýho nebylo a vůbec, co jsou takle drzí. Celkově ho všichni dospěláci pěkně vytáčeli, jak byli porád chytrý a kecali a kecali a vo blbostech ještě k tomu a člověk z toho měl zamotanou a hlavu a ke všemu si z něj nakonec udělali legraci, který nerozuměl. Jeho brácha byl někdy podobnej, ale ne pořád. To spíš když byl s nějakejma dospělákama, tak se touhle hloupou dospělákovštinou nakazil.

Bořivoj byl dost chytrej na to, aby věděl, že dospělákovština je ta nejhrůznější nemoc, co člověka může postihnout. Hroznější je snad jenom holčičina, ale s tou se člověk už rodí, tak tý se nebál.

Každej den, kd\ž přijel autobusem číslo 225 domů ze školy, hnala ho maminka k umyvadlu: Umej si ruce! A pak do obýváku: šup, co máš za úkoly? A pobíhala při tom po bytě s hadrem v ruce, všelijak olešťovala věci na poličkách a pod stolem a na oknech a takový pitominy. To Bořivoj nikdy nepochopil, k čemu je dobrý, aby třeba taková pitomina, jako je hnusná soška hnusnýho slona na poličce, zůstala čistá.

(Asi si jdu otevřít archivní víno. Ludmilo, je to dobrej nápad? Tisíckrát opakovaný: chcípni.)

Jenže jeho máma měla největší strach ze špíny (to je jeden z důležitejch příznaků dospělákovštiny!). Jednou se ho k tomu taky snažila přivíst. Povídala mu před spanim děsivej příběch o virech a bakteriích. Bylo to asi takhle: Žil byl jednou jeden chlapeček, co se jmenoval Kilián. Ten chlapeček byl strašlivě zlobivej a nikdy, ale vůbec nikdy neposlouchal, co mu kdo přikázal. Dokonce naschvál dělal vždycky pravej opak. Jednou mu maminka řekla: Kiliáne, užs vyrostl, je na čase, aby se z tebe stal chlap. Musíš o sebe začít pečovat sám. Bejt čistotnej, víš? Mejt si ruce před každym jídlem, uklízet si pokojíček a koupat se každej den. A hlavně si čistit zuby před spaním a před snídaní, a to aspoň dvě minuty! Jenže ten Kiliján, jak byl zlobivej, rozhodl se, že to neposlechne ani náhodou a že se bude dokonce co nejvíc špinit, aby svojí mamince způsobil trápení. Nejen, že si ruce nemyl vůbec nikdy, ale dokonce si je obalil v každym blátě, co venku potkal. A pak s nima takhle špinavýma jed, ani nepoužíval příbor! A tak se mu to bláto dostalo na zuby, který si taky nikdy nečistil, a to se mu tam přilepilo, takže když se smál, kapaly kolem něj malý blátivý kapičky. Do pokojíklu si takal to nejušmudlanější harampádí, co se venku válelo. Rezavý konzervy, poloprázdný petlahve, starou botu, roztrhaný igelitový pytle, shnilý švestky, kusy všelijakejch drátů...A jak tak sbíral špínu z celýho světa, přišlo mu, že už se do pokojíčku nevejde. A to byla přesně ta nejlepší chvíle, aby se bacily probudily k životu. Začal to čtyřokej bacil z tý starý boty. Jednoho dne se probudil, promnul si oči a řekl si: ó jé, tady mi to krásně voní (bacily se totiž živěj předevšim smradem a špínou)! A hned hupsl do konzervy. Tam na šel v koutě strašlivýho zrzavýho baciláka s třema ocáskama. Vstávej, brách! Křikl na něj- a bacilák byl na nohách. Spolu probudily čtyři zelený bacilouny ze švestek A ty pak probouzely pořád další a další davy bacilů, až se to v pokoji hemžilo a vřeštilo to až hrůza, ve vzduchu poskakovaly různobarevný zubatý příšery a zakusovaly se do všeho kolem. Pak ale napadlo fialovýho bacilouna z igelitovýho pytle, že nejlíp by se měl v tom blátíčku, co měl spící kilián na zubech. A hups! Už tam byl. Zavrtal se a usnul. A hned to vyděl černej bacilák a po něm růžová bacilanda a pak další a další a všichni Hups! zavrtaly se do teplíčka a usnuly. Ráno se Kilián probudil, jakoby nic. Protáhl se a hned ho napadlo; tak kde bych dneska našel nějakou tu špínu? Maminka se ho při snídani ptala: Kiliáne, vyčistil sis zoubky miláčku? Ale na to se on jenom zašklebil, plivl pod stůl a řekl: ále. Jak ale plivl, vyplivl omylem jednoho baciláka nebo bacila nebo bacilouna, zkrátka jednoho z tý neomalený partičky spících bacilů. To okamžitě vyvolalo poprask. Co to? Ten obr nás chce vyhnat! Snaží se nás zabít! To mu nedarujem! křičely bacily a vytasily všechny svoje tesáky, žihadla, klofáky a drápy. A pustily se do Kiliána. Rozbodali mu natolik jazyk, že nemohl mluvit, jenom koulel očima a mával rukama. Pít, vodu! chtěl křičet na maminku, ale nešlo to. Nakonec utekl do koupelny a lil si do pusy tolik vody, kolik se tam jen vešlo. Jenomže bacily jsou od přírody odolný tvorové a taková troška vody s nima ani nepohne. V poslední chvíli Kilián popadl svůj zubní kartáček a začal si pusu důkladně čistit. Pálilo to jako čert, ale bacily to rozehnalo. Potom si Kilián pusu ještě jednou vypláchl a tentokrát v umyvadle skončila blátivá kaše se všema zákeřnejma bacilákama.

Když to maminka dovyprávěla, pohladila Bořivoje na dobrou noc a zhasla světlo. A v tu chvíli začaly ze všech tmavých koutů pokoje vylejzat obrovský zubatý baciláci, s nabroušenýma příborama, připravený Bořivoje krutě sníst. Celou noc nemohl oka zamhouřit. Ale zuby si přesto někdy zapoměl vyčistit.

Blbovina blbovina a ještě naposled blbovina jdu domů budu nadějná prosperující neobvykle obvyklá dcera

Leden je dobrej měsíc, protože má dobrý jméno.

Jinak nic.

Jinak mrzne a močí.

Žádný Let it snow.

Jinak nic.

Už je mi líp, ale to neznamená, že se to teď nebude celý zhoršovat. Pude to dolů.

Prvně k čildrsům.

Pak k prokopovi.

Pak do kanceláře.

Pak do kotelny.

Tam do nejtemnějšího kouta měkce kňučet a válet se ve špíně.

Namočit se a obalit prachem.

Ale dost.

Jinak nic.

TO JE ZAS MOJE ŽIVOTNÍ MOTO. Jinak nic.

Zdál se mi sen. Potkávala jsem v metru spoustu lidí. Každej se ptal; tak co, tak jak se máš? A já odpovídala; už je to lepší. Už je to lepší. Bezrozumubezpauzbezintonace: užjetolepší.

Občas: dík.

Vlivy:

kniha (ktetrá neni ani tak hloupá, jak by se zdálo podle obálky)

oktáva

lóra (já se nebojim toho, že bys byla moc líná, já seč bojim toho tvýho nimrání se v sobě, co tě zas chytlo)

ester

teta (tak co, zhulíme se aspoň večer? Mam parádní matroš.)

sen ze září (o třídním srazu)

sen z listopadu (o hnusnym protivnym smrdutym plešavym chlapovi)

moje znovunalézaná a znovuztrácená víra (teď jí mám, pevně zamčenou v teplym břiše)

Utíkaly jsme s tetou v držkách proti větru, vlály nám kabáty.

Budu to muset všechno nějak překlepat.

Samosebou se uvidí, jak je moje vůle pevná (vůbec) a jak dlouho mi předsevzetí, přesvědčení, nadšení a posedlosti všeobecně vydržej (krátce).

ALE-

Našla jsem smysl svého života. Tentokrát to neni ve válení se u filmů s drobkama na břiše.

Ani v nekonečnym pití.

Ani v pozérskym panku.

Ani v obdivování krásna.

I když to lžu.

Je to velikou částí v obdivování krásna.

Dál: v přemýšlení, fyzický aktivitě, patlání barev.

To se bude maminka i tatínek divit.

Bratříček ne.

Za svůj život jsem už:

-utekla z domova

-spadla z koně

-zažila dopravní nehodu

-žila na jinym místě víc než měsíc

-zvonila na kostelní zvony a tim svolala lidi ke mši

-byla na evangelický bohoslužbě

-hrála na harvany

-zkusila hrát na pilu

-měla dredy

-byla chlapcem od muziky

-startovala porše

-jela kabrioletem

-přečetla dvě knihy během jednoho dne

-dostala nabídku na hlavní roli ve filmu (che)

-vydala knihu (che)

-viděla mrtvýho člověka

-utíkala úchylovi

-neměla kde spát

-brečela radostí

-spala na koleji

-byla v novinách

-vyšplhala na ledovec

-letěla letadlem

-topila se

-pozvracela hospodu

-vyhrála hru o ceny

-chovala v náručí pravýho mrtvýho bažanta i divočáka

-vyhrála solitaire

-chytla chobotnici (i když trochu možná bez chapadel)

-hrála první housle

-byla u psychologa, psychiatra i v nemocnici

-spala v hyperdrahym hotelu

Ještě mi pár věcí chybí. Proto jsem se s plnou platností rozhodla nepáchat ty svoje debilounský sebe tebe vás všech vraždy.

Ale-

Plán mám.

Heč kluci a holky heč heč heč

Já nechci bejt dospělácká!

A ne a ne a ne a ne a ne a ne a jdu do ulic mračit se na lidi kopat do kamínků a vystrkovat bradu na psy

É pipi dlouhá punčocho hele jako! Jsme byly domluvený jsem měla ten dojem!

Takle malá: I----I Abych se do kapsy vešla!

Abych smněla psát s gramatickejma chybama!

A chci bejt hloupá.

No.

Jakože to, ne že bych nebyla že. Spíš chci smět bejt hloupá.

Každopádně vůbec ani trošičku ne dospělacká.

To je nuda to je k praštění

Víte, co dělaj dospěláci? Pořád jenom blbě tlachaj, podle mýho. Blablabla blablabla bla bla. Ale to asi řikám jenom, že světu světe nerozumim.

Nó.

Panejo.

Blbové kamarádští!

Nechci bejt

Ach splín ech zlé mysli ech smutky notabene porád

(Hlavně před spaním, aby to ještě o trochu víc připomínalo klasickou dívčí literaturu)

Ala jakože fakt.

Možná to bude lepší.

A taklenc je to už od neděle. Jak z toho ven

(drž mě pevně, drž mě pevně, jako stromy kořeny se drží země)

Vřeštit.

Ponižovaně rozžírat kyselinou nádobo přehnaných ach ach na klíně krásy

Jsme

Je málo moc málo malinko čemu rozumí on na mě kouká je bledný pohledně zadumaný

Má řas jak děťátko lentilek

Nalepené na koberci

Zahlcené tou barevností smutně popelavěj

Pomlka

V hudbě stroj škytá je mu zle hlava se točí

Vítr ach ach

Ne

Vítr

Bez interpunkce jen nekonečné křivdy

Ztraceni objektivnímu oku

Všechno překrucují

Pomlka polkla polku

Pak ticho jemný písek šum šum šum

Snad černobílá obrazovka dráty kolem končetin dráty ještě ne ostnaté kdy jim ostny vykvetou?

Uvězněně nic nezbývá než nečinnost z té si postavit hrad být na něm pánem

Nečinně uvězněná nezbývá než pán kdo postaví mu hrad

Tma klokotá vře zelené šlahouny lesk mokrých hrotů trav vtíravě slizce se mazlí s chodidlem

CHTĚL BYS BÝT SÁM? TOS TIM MYSLEL?

A CO JÁ?

MÁM SE TI SMÁM?

MÁM PELÁŠIT POLÍT SE ZUŘIVĚ SVOU VÝHROU KTERÁ TAK VZDÁLENĚ NEZNAMENÁ NIC JINÉHO NEŽ ŽE SE OPĚT BUDU CYKLIT

ne nesnáze ne

ne nejsnáze

ne neřestně

ne neřešme

ne ano

ne ne

ne tisíc ne milion ne vesmír ne zástup slonů ne to ne

ani bezmyšlenkovitě vydrásaná ani samovolně topená a zase vylovená věta nepředurčí víc než je předurčeno a to že zrovna já jsem atlasem téhle oblohy se mění v kašlavý smích prach škrábavo sucho

a dokonce bez nejtiššícho zvuku

se změní

v nic

Já už bych si tuze přála vyléčené CITY.

Snad kdyby nebylo na světě tolik fotografijí?

Ne, ludmilo, tohle ti důrazně zamítá. To vede do pekel.

Nemá to žádnou C E N U !

Jasný?

Ano šéfe.

Ano.-

Borůvkové knedlíky? Teče ti to po bradě!

Každopádně; vždycky si na cestu zapomenu sbalit ručník.

Už jsem doma.

Je tu teplo.

Nastává měsíc čekání.

------------------------------------------------------------------------------------hlavou do zdi------------------->

(Jsem VELICE šťastná a o to víc vynervovaná)

Chce to ze sebe dostat:

bhakckhjbcdidcbiabb kecy kecy vau páni tak to je teda! hezky jakože co?

A pětkrát jsem to jméno kontrolovala.

Koukej; takhle se jmenuju: Ludmila Šolcová

žádná vůha

žádná šolcóva

Fakt. Hned jsem se koukla na občenku.

Stálo tam to samý.

Řikala jsem klukovi vedle mě; hele, mam to i na občance, tak to musim bejt já! Asi se spletli, ne?

A on se nenašel.

Chtěla bych ti říkat nějak pěkně. Nějak si tě zasadit na správný místo. A nechat růst.

Ráda s sebou tahám moje milý lidi do bláznovin. Do mělníka. Do čínskýho bistra na romantické obědvání.

Lóra řikala chytrý věci, no páni.

V autobuse jsem trošku (!) ronila slzénky (pš), protože nutně chci být lepším člověkem, a to tak moc, že si dávám své životně první závazný novoroční předsevzetí; (to je mi ale blbovina panejo to je ale nevstřebatelné!) BUDU NÉKÝM JINÝM, už nebudu šolcóva, ani alimdul, ani vůha, v roce s dvěma dvojkama budu zkrátka někým lepším. A to jakože vážně.

Znova.

To jsem vůbec nechtěla říct.

(Cha, komu jako něco řikám? Éterka něco baští očima, to bezesporu, ale dá se říct, že někomu něco řikám? Proč jsem tak nafučená? Jo; to je vono! Takováhle přesně ta dívenka nebude- už zítra.)

Vysvětlila jsem lóře, že si jednou najdu milého muže (che, né já, žejo, tomu zítřejšímu děvčeti to samosebou půjde, poněvač bude půvabné a bude se umět koketně hihňat na jedný noze), a že se natáhnem na zem k přístroji na muziku, budem mít hlavy u sebe a těla od sebe, budem koukat na strop a poslouchat ty potoky řeky, stráně, co tchaikovsky vecpe houslistům do smyčců.

Mám smysl pro lehce klišovité příjemno.

Ale nejvíc smyslu mám pro nesmysl. A pro nesmyslně smyslné ženy, které rostou roztouženy. (a to neni moje, abych nekradla)

I když to je fuk.

Všechno je fuk a dobré.

Ta hudba je vítězná.

Přived mi jí na mysl danijel.

Ach jakub. Můj tisíckrát prostovlasý jakub.

Anička.

Anička.

Anička.

Chtěla jsem jí ukázat ty známky.

Ty známky a povídat o tý paní.

O tý poště.

Že jsem si málem koupila los.

Kromě mě samotný je všechno tak, jak má bejt. Jsme boží děti. On to ví. Takže k čemukoli jinýmu patří jenom no a co?

Taky moje babička.

Aby mi dovolila oloupat pomeranč.

Babičko moje.

No. A. Hysteráci a hysterandy. Mimináči. Broučíňci. Upatlaný nebožátka. Vážně.

Lhát se nemá a basta.

Boží hod vánoční.

Nedá se spát.

Projede auto.

Stěny zázařily-

Nedá se spát.

Jak?

Věřte mi. Víčka mam zamčený nadvanáckrát.

"Pojď."

"Kam?"

"Jen pojď."

"Je zima."

"Zatopíme uhlím. Máme ho plnou kotelnu. Dýchnem do dlaní, zničíme si planetu-"

"Nemluv tak velkýma slovama, zaskočej ti."

"A jestli se budeš šklebit, zůstane ti to navěky. Ten dětskej šklebot. Víš to?"

"Jsem venku. Čekám. Rozežhnu reflektory."

Byl tam. Čekal. Vypadal pocuchaně, ruce překřížený, hlava jakoby usínal.

V bílý dodávce.

"Jsi můj nejlepší kamarád."

"Poslechni si tu muziku. To je."

"Kdes vzal to auto? Páni."

"Babička mi umírá."

"Ach promiň. Mám strach, že ti bude smutno. Jsi můj nejlepší kamarád."

"Nenašel jsem doma jinou kazetu. A rádijo hraje blbě."

jsem velká. mám svůj vlastní atelijér. abych se měla čim chlubit. na koberci jsou namalovaný křižovatky. nemocnice a cirkus. sama štípu dříví. a nemůžu v noci spát.

mám kamaráda.

"Pročs nešel dovnitř?"

"Bojim se tvojí mámy. Kouká, jako by mě neměla ráda."

"To ona vždycky. Ale je hodná jako horká čokoláda v zimě na sjezdovce."

"Kurva!"

A praštil do volantu až auto vřísklo jak sele na porážce.

Chytla jsem mu hlavu.

Můj nejlepší kamarád plakal. Stydlivě.

Nesmí tě to bolet. Ať to bolí mě. Panenko marije, ať to bolí mě.

A to kecám. Jako se kecá každýmu, dokuď to nebolí.

Růženec popaměti neumim. Motám ten příběh- kterého jsi v chrámě nalezla, z ducha svatého počala, v betlémě porodila, který se za nás krví potil....ať to bolí mě.

On přeci nehřeší, ani nemůže.

A troubí a troubí a slzy jsou opravdovský, mokřej mi prsty jak mu je z tváří odmazávám.

Jsi můj nejlepší kamarád.

"Líbí se mi tadyten. Je tě na něm poznat."

"To řikal i můj brácha. Že se mu líbí. Že mě v tom vidí. Tatínkovi se líbil zas ten zlej."

"Poď pod peřiny. Stydim se za sebe."

A mně nejde spát.

Pak spim.

Zdaj se mi sny.

Noční můra. Ta nejhrozivější. Že bláznim. Je to silnější než nejsilnější droga, co si umim představit. Všechno je pomíchaný. Chci něco říct, ale pusa mi srůstá.

"Nekřič, pš."

"Zase se mi to zdálo. Dej mi ruku, prosím."

Dostala jsem obě ruce.

"Spi."

Holinky srovnaný jak varhany v kostele. Housle se těma výkyvama teplot rozlaďujou.

"Jsi můj nejlepší kamarád."

"To je voda, nebo víno?"

"Bylo to víno, teď je to voda. Jsem totiž zázračná. Ředim v tom tempery."

Z očí nám tečou modrý slzy. Na tom obrázku.

"Už nepláču. Jsem velkej, velikánskej kluk."

"Moh bys mi rozmáčknout ruku, kdybys chtěl"

"Nikdy bych ti neublížil."

"Ani nemáš šanci. Tolik jsem tě zavázala. Sesekala. Achjo."

Sedíme na okně. Kouříme cigarety, protože to je to, čim se lišíme od zvířat.

"Už to nechci."

"Jednou utečeme, neboj."

"Jednou spolu budem starý. Nejlepší kamarádi, každej za zdí vlastní rodiny a přesto si nejblíž. Ale předtim, předtim spolu budem chudý. Tuze chudý. Na nějakym pokorně malym místečku v širym světě, dveře nebudeme muset zamykat. Vyzdobíš ho. Budu domů nosit chleba. A nakradený ovoce. Budeme chodit do kina na starý filmy. Budu ti psát pohádku na každej den. A budem si přát, aby už to skončilo. Protože jenom až to skončí, si uvědomíme, že je to to nejlepší, co se nám mohlo dít."

"jsi můj nejlepší kamarád. Nikdy, nïkdy nemiz."

"Řikali o mně, že neexistuju. Znervózňuje mě to."

"Kdybych ti prozradila, že oni neexistujou, znervóznilo by tě to víc?"

"Našel jsem tohle sklo. Je úplně obyčejný. Ale nějak jsem si ho všim. Musíš ho mít."

Na štěpána je mi zle. Bolí mě břicho.

"Musim odjet."

"musíš? Taková pustina po tobě zbude."

"Je v nemocnici."

"Štěpána ukamenovali."

Vyplazenej jazyk do všech rodin.

HESTERO:

Našla jsem nám místo na výlet. Až mi tuhlo v žilách, jak to tam bylo divně pěkný. Co nejdřív, souhlas, šéfová?

http://mapy.cz/#x=14.652053&y=49.597333&z=12&t=s&q=smilkov&qp=14.574419_49.575198_14.670646_49.630919_12

Maluji? Nemaluji.

V pondělí v kapli, zvuky se lámou, točej jak volání, sprchujou nás, strop tříští TICHO! na milijón ozvěn.

Ramena mě táhnou k zemi.

Vojta mě mrazí. Umí se usmívat, jen tu a tam sebou škubne, běhá s telefonama, vrací se s neutrálnim výrazem, pijem mu zvědavě z očí-

Maminka mu spí.

Tatínek je doma.

Všichni si trochu oddychnou.

Hromada šrotu, odřeniny, pohmožděniny, obočí od krve.

A tak to dobře dopadlo.

V úterý vzlykám.

Ta bezvadná paní mě pohladila po rameni a řikala vám věci; nejlepší je odjet; já jsem hodinu před maturitou nevěděla, co chci dělat; já si teď tak žiju, ze dne na den, a bavim se představou, jak si jednou řeknu: tak sem už ne; a už nikdy se sem nevrátim.

Chtěla bych jí poslat vánoční pohled.

Měla jsem málo kapesníků. Eva s dlouhýma vlasama mi ukázala malinkatou knížku- Apollinaire.

Prosímtě příteli!

Ano?

Vymysleme si jiný svět.

Příteli?

Ano?

Spíš?

Já? Ne.

Hm.

Napadlo mě...ne, to je blbost.

Všechno je blbost.

Ta láhev zeleně plá.

Udusíš se slovy.

Příteli spíš?

Ty?

Zdál se mi sen.

Přece jsi spala.

Můj otec nás opustil. Žil za městem v bílém domě s jízdním kolem u dveří. Mamince upadávaly končetiny.

Myslíš, že to něco znamená, příteli?

Neni to navěky. Tak neboj.

?

?

?
?
?
?
?
?
?
?
Prosím promluv.

Bez námahy.

Promluv ke mně.

Řekni.

Poraď.

Vyvrať; jsme ztraceni.

Vyšlapáváme stezku?

Vážení cestující, rychlík číslo......ze stanice.......pravidelný odjezd................

NE:

Ne tímto způsobem.

A moje soukromá bouře neni dost upřímná a horoucí na to, aby oslovila i Boha.

Protože on je v pravdě.

Myslíš? Všechno se dá vyvrátit.

Má to nezvratný účinky.

Necouvneš.

Nezboříš.

Náprava není nutná.

Neexistuje.

Je teď.

A co se děje teď?

Buňky bˇněčky tahaj svý kříže, plíce se nafukujou jak bibliny slov, fjů, pššššš, fjů, pššššš........KAM?

Ne.

Ne tímto způsobem.

Nevyřvu to nevycválám neuteču neobleču do zkousnutelných rovin

chleba krajíc

teď ticho koho čeho mě a místo prostor jen myšlenku tomu věnuj tomu do koho jsem se zamilovala za tu krátkou noční cestu z tábora do prahy:

bez konce a začátku vrženej do světa

upletu si oprátku bez konce a začátku

špatně skončíš říkala mi maminka

Kdybych tim umřít mohla neváhala bych

Jak tomu pomoct jak k tomu přispět pláčem staženou tváří Apolón se svíjí v poduškách teď nečeká teď teprve žije

blahoslaví

křičet je lidský ale přiblížit se k TOMU jinak

achjo. Kdo ví o čem mluvim.

Zavoskovaný uši oči mozky smysly jsem to je nevyvratitelné jsem "Ludmila Šolcová" nejsem On kdo se mě ptal; máte jízdenku?

Předevčírem cvičená opice dneska pokusnej králík

já chci skloubit smontova seprat natěsnat do jedné věty myšlenky slova písmena snad okamžiku všechny mysli a tam hledat Boha

on je, prozradil mi to. Byla jsem malá vlasy jsem měla jako: len, kluk, kastrol, zubatý.

Tak.

Ta tenká linka

utíká

já

Můj Bože

nemohs mi dát víc síly než pochopim

víc síly pochopit

MLČ!
Zamořuješ vzduch.

Střípky.

Prasátka pětiletých

těžkopádné rozjímání

rychlost objevu

gejzír radosti

hřejivého

teče rozutíkává

jsem špatnej špatnej člověk

o to horší, jak o tom povídám.

Maminko.

Rozněžnělé. Nedělní. Ve vzduchu se válí chuť kávy. Kouř je modravej.

Řekni kouzlo; když padáš dolů, spadneš do náruče konkrétního někoho.

REMÉDIOS. Chtěla bych, přála bych si, na kolenou si vymodluju, na lavici snim, ach to by bylo nádherný!

Dlouho jsem se nebavila s lesem. Kolem pusy smotat z prstů zesilovač a houknout: SRNKY? VČELY? MOKRÝ LISTÍ? Otočit se nalevo, kouknout do očí, do jezernatých plání, a ptát se s upřímností; copak to neslyšíte? Copak to neni? To jsem si to celý vymyslela?

Povědí: musela sis to vymyslet. Snad. Nikdo to na tebe neušil.

Ale tak už to chodí.

Babička říkává: Pozdravpánbů. Já zdař bůh, jako broučci. Babičce je nesnadný pomáhat.

Hodně maluju/ kreslim/ čmářu; dědečka s prťavým uchem, dýně, lebku, láhev, růži, jablko, smetáček, lopatku, slečnu s bílýma vlasama, P A TR I C I E FU N Ke, hromadu novin. Maluju u Babičky, zabalená v tycijánovym přítmí, vedle kotníku čaj s mlíkem.

S tim čajem se to má tak; Vstávám a jdu si uvařit čaj. Ale babička milovaná je rychlá jako blesk. Přiskočí; Luděnko, potřebuješ něco? Né, děkuju babi, já si jenom uvařim čaj, poď, běž si lehnout. Ale neblbni, co bych ležela! Mazej to, kreslit, já ti to uvařim! Babičko to je dobrý. Holčičko neni.

Babi baběnko milovaná. Babičko ze zlata. Babičko ze sloních kostí.

Holčičko moje.

Sedim ušmudlaná, uhelný skvrny na prstech, koukám do těch vysokých stropů. Koukám na stíny z pavučin. A na pavučiny ze stínů. Koukám.

V kuchyni klapne konvička.

Voda dobublala.

Babičko, poď, poď si lehnout. Vždyť je ti zle.

Ale houby je mi zle. Mávne krásnou rukou s kůží vyboulenou po stranách. Co by mně, bábě starý bylo zle.

Babi, babičko.

Holčičko.

Luděnko.

Já jsem ti na to zapomněla, co jsem to tu chtěla.

Čaj, koukej. Děkuju. Jsi výborná milovaná babička.

Holčičko.

Jsi štěstí. Znám tě, ještě jaks byla malinkatá, flekatá a rvala ses s peřinkama. Znala jsem tvojí mámu ještě dřív, než byla jak hrášínek červená skvrnka. Jsi štěstí.

Kolena mě bolej.

Sehnout se nemůžu.

Babi? Mělas tu ty obrázky?

Ale holčičko to jsem si jistá, že tady nebudou.

Koukni na ní, na kočku. Jak je hladová.

Zelí s bramborama, volá, zelí, jídlo chudých, to jsem zvědavá, jak ti to bude chutnat!

Babičko z drahokamů babičko z ebenu babičko z růžovýho oleje.

V noci jsem málem umřela udušením. Bydlíme v hotelu, je nás spousta, já, ostatní, modrooký chlapec (který má ale kryštofovu geniální mimiku) a skupina cizinců. V hotelu je spousta vody. Bazén. Další. Vodní zkratka z jídelny do výtahu. Tobogán. Všude voda. Nestydim se v plavkách. Neschovávám se do ručníků.

Skupina cizinců se chová agresivně.

Cítim potřebu zapůsobit na modrookého chlapce.

Nestíháme večeři.

Na chodbě jsem se srazila s lyžařem, vypadly mi klíče z kapsy do vířivýho bazénu. Vode se mnou šlehá, z nosu utíkaj bílý bubliny. Vidim svojí tvář, mám brejle.

Skupina cizinců se chová agresivně.

Cítim potřebu zapůsobit na modrookého chlapce.

Snažím se okouzlit obecenstvo sportovními výkony. Skáču salta.

Modrooký chlapec má mokrý řasy a červenající se nos. Na ramenou se mu blyštěj kulatý kapky vody. Přála bych si, aby mě obejmul.

Je mi zima.

Z ucha mi teče krev.

Skupina cizinců se chová agresivně.

Cítim potřebu zapůsobit na modrookého chlapce.

Potopím se až ke dnu, přilepím se na něj břichem a počítám.

Deset!

Probudila jsem se. Lapala jsem po dechu. Štípaly mě svaly. Bála jsem se.

Proč pláčeš?

Umřel náš čtvrtý kamarád.

Jakto?

Propíchla jsem ho pastelkou.

Proč?

Malovala jsem mu ústa.

Tak, a teď tu falešnou jeskyni.

Babičko, ta polívka je prostě pohádková. Cejtim se sama. Vyděšená. Nemohla bys mi zase číst z tý veliký knihy? Nemohla bych u tebe spát na matraci?

Jsem velká.

Koupila bych prosím kus toho lesklýho papíru. Vystřihnu z něj bratříčkovi vločku.

Jméno a přímení žáka:

Datum:

Podpis:

Jmenuju se Ludmila Šolcová. Nejvíc se bojim, jestli mi bude dvacet.

My vám ty léky ale nemůžeme předepsat.

Jenomže mně bude potom smutno!

Ale to my prostě nesmíme.

já ----------------------------------------------- x ---------------------------------------------- oni

Včerejší den se neměl stát.

Dnešní den se nemá dít.

Já si tu epičnost dovolim.

Jsem naprosto dočista absolutně nanávratně šíleně hodně perfektně překvapená světem.

No, bylo nebylo. Jela jsem tramvají. Pořád mě to trápí, že je na světě milijarda bžilijón nekonečně tisíc lidí. Nejvíc neuvěřitelný je to u těch kulic, co jenom se mnou stojej na zastávce. Na ty vůbec nevěřim. (LUDMILO! Měla by ses ozvat mirkovi. Mirek psal, "já tě mám totiž rád, Lído")

To mi teda vysvětli panejo, jaktože tady jakože jsem. Jakože co s tim.

Já chci být vidět ale chci se schovat

Vůbec tě nechci ale chci o tebe stát

Chci se na to vykašlat ale nechci to vzdát

Chtěla bych tam jít ale chci tady stát
Chci abys mě utěšoval ale chci zůstat smutná
Nechci to jíst ale znát jak to chutná

Chci s tebou mluvit ale nechci si povídat
Já to chci vidět ale nechci se tam podívat
Nechci tě najít ale chci tě hledat
Chtěla bych vstát ale nechci se zvedat
Já tě chci pohladit ale nechci se tě dotýkat
Já to chci jíst ale nechci to polykat
Chci tě mít napořád ale nechci si tě nechat
Chci přijít načas ale nemínim spěchat
Já chci být hodná ale hrozně tě ranit
Všechno ti dovolit ale pořád ti bránit
Nechci říkat díky ale poděkovat
Chci aby ses nezměnil, ale chci tě převychovat

Chi, s tim jsem provokovala němce od rána do večera

Dějou se divný věci. Někdo mi sem něco píše, já to nechápu. Pak; vyťavil mě seminář z filosofije. To by se dupalo.

No.

Potom taky. Vydělala jsem si Palackýho. Zbyl jenom karel s janem ámosem. To teda piju. ó jé.

No ale jak jsem pila, tak mi ráno ester vyprávěla příhody, to bylo strašně zajímavý (poslední dobou skoro o všem řikám, že je to strašně zajímavý; prokop na mě valil oči a ptal se: to budu taky jednou fascinovanej KROKAMA?), že jsem nutně potřebovala párek v rohlíku.

Zvláštní, pořád potkávám kryštůfka, i když se ani tak moc nesnažim. Je to férovej kluk chytrej jako pravý chytrý lidi. Taky mi lukáš povídal; pozdravuje tě jeden kluk, a zas šermoval tak divně prstem, jako vždycky, jo, pavel zajíček, tak jsem chvilku přemejšlela, co je na tom takový zajímavý, a pak mně to došlo, že jsem o něm právě včera mluvila s hesterou, tak jsem to za nim volala, ale on už mě neslyšel a ani by ho to asi nezajímalo, cojávim. Jenomže já celej dnešek plácala blboviny nějaký. Tak.

A mojí přihlášku spolkli. Hnusáci.

Taky jsem stála úplně kousínek od tramvaje a bylo to dobrodružný. Ukazovala jsem to honzovi složitě na grafu na koberci za pomoci balení sušenek. Řekl: TAK TO JSEM TEDA ČEKAL NĚJAKOU POINTU.

Pch ne.

Panejo teď si potřebuju vybavit ještě tu další zajímavou věc, která se udála.

(Bude u nás bydlet kněz už za chvíli. Máma se samozřejmě sbalila a vypadla.)

Už vim! Že jsme koukali na film o Wittgensteinovi a hrála tam písnička od Erika satie. Tak jsem se pochválila, že to hezky poznám. A pak jsme byli v divadle (jako ale fakt, já už nechci chodit do divadla. Jedině s lórou, protože to je skoro vždycky báječný, anebo s chesusem do komedijálního divadla, jak jsme domluvený už mraky měsíců a nic), no rozhodně jsme byli v divadle a hráli keitha.

To začínaj abstinenční přízraky.

Spravedlivého mikuláše vám přináší blog.cz. Čus bus, smráďata.

Toto je úderná poslední věta.

Jsem smutná

Jsem veselá

Jsem smutná

Jsem veselá

Věčinou je to jedno

Je to krásný. Moc záhadný.

Bejt.

Mam takovou šanci.

Věřte nebo ne, jakkoli je to neppředstavitelný, taky takle myslim, jako ty. Taky uvažuju. Jasně, že ne stejně- ale v poctatě taky. Jsem.

To je, co mě děsí.

Že jsou.

Jsou kolem.

A písmenka co nějak vypadaj pod prstama a nějak na obrazovce to nevystihnou.

Víš aspoň trochu, co teď myslim?

Nebo vůbec?

A víš to ty lído ze zejtřka, která si to určitě přečteš?

Víš to?

Protože třeba já, teď zrovna, jsem už zapomněla, o čem že se to bavíme.

I to plyšový lvíče na chodbě usíná.

Vim, že po něčem toužim a to mě žene.

Ale tahle muzika, panejo...to se nedá říct.

Panebože. Panebože. Pane Bože. Notak. No tak. No tak nebo jinak ale přenejmenšim aspoň nějak.

Já to mam ráda tak moc.

Ráda se si směju.

Nelíbilo se mi, že na mě prokop koukal, i když jsem mu řikala, ne, nekoukej na mě. Mam strachy.

Paniky paniky paniky paniky paniky paniky zkresluje to zkresluje

mezi nima

kde jsem

co je

pomoc

radu n

ěco

potvrď že jo řekni ano jen ať neuvadnu tou nejistotou jen ať jednou smim věřit jedinýmu ANO jen a´t jen

ale proč pro co

to nedává smysl.

Monolog samomluva.